Vermikompostování

Dovolte mi se s Vámi podělit o naši zkušenost s domácím kompostováním, konkrétně vermikompostérem Urbalive by Plastia.

Sama jsem se začala o udržitelný rozvoj a ekologii zajímat před více jak dvěma lety a postupně aplikovala své poznatky do společné domácnosti. Něco bylo přínosem a pochopením pro mě i partnera, něco pouze pro mě a něco taky pro nikoho. Když jsem začala skladovat slupky a další odřezky zeleniny v mrazáku, že z nich pak udělám vývar, který uskladněný v kostkách na led můžeme používat při vaření, byl to bohužel pokus odpovídající poslední možnosti, nebylo to pro nikoho poživatelné ani uplatnitelné. Po tomhle pokusu partner vyslovil větu, kterou si budu pamatovat navždy: „Schází už jen to, abychom si domu pořídili kompostér a budeme blázni kompletní.“

O Vánocích po téhle události jsem pod stromečkem vybalila velkého šedého krasavce, vermikompostér (součástí byla dvě patra, víko, čtyři nohy, látka na dno, ventil na vypouštění, návod, lepičky na mouchy a lopatka). Bylo to naprosto nečekané překvapení, a tak nějak utvrzení, že se chceme i ve městě, v bytě a kuchyni zajímat o životní prostředí.

Přibližně měsíc jsem si dala čas na zjištění všeho, co je k vermikompostování potřeba a koncem ledna si zajela do Ekodomova pro objednané žížaly. Zakládání kompostu jsem provedla ještě ten večer a postup byl následující: na dno roztrhaná papírová taška, na to půl kila humusu se žížalami (dle objednávky cca 200 kusů), na to trochu roztrhaný karton na vajíčka, trochu papírové lepenky a slupky a ohryzky z pěti malých jablek, postříkat vodou a nechat cca týden svým životem.

Po týdnu zmizely slupky a papír byl jemný a tenký, pak jsem krmila žížaly každý den hrstí našeho odpadu, většinou slupky z ovoce a sladké zeleniny (ne brambor), čajovou sedlinou i s papírovými sáčky, kávovou sedlinou, sem tam skořápka od vajíčka a občas natrhaný papír. Měla jsem radost, že odpad často zmizel a toto mi drží dodnes, žížaly se množí, přibývají malinké, vidím jejich kokony a odpad mizí. Občas jsem taky kompost lopatkou prohrábla, nebylo vůbec nic cítit, jen příjemná vůně hlíny.

Často přicházely důmyslné otázka od známých a rodiny, jestli kompostér nesmrdí, jestli se nebojíme, že žížaly utečou, že zmutují, že je sní Vanilka (naše kočka) atd. Kupodivu na všechno jsme odpovídali, že ne, ovšem ne všechno je ideální a je potřeba si uvědomit, že pořízení vermikompostéru není usnadnění práce, snížení četnosti vynášení koše a tak, ale je to opravdu práce navíc a starost. Podle návodu by člověk do dvou měsíců měl tzv. sklidit žížalí čaj a po naředění vodou mít hnojivo….

Tak a teď to negativní, ani po šesti měsících jsme žádný čaj neměli, zato přibyli další obyvatelé kompostéru, jako chvostoskoci a v létě také mušky. Díky tomu, že žížaly přibývaly a odpad mizel, jsem stále věřila, že kompost funguje, jen prostě z nějakého důvodu nemáme čaj. Radila jsem se o tom na festivalech, dokonce si zaplatila kurz vermikompostování s Urbalivem, ale žádná velká rada nepřišla, je nutné být trpělivý, žížaly mají takové období atd.

Přes léto se počet mušek hodně zvýšil, instalovali jsme lepičky, pastičky, kompostér odklidili z kuchyně do šatny, zasypali ho pilinami, otevírali vždy jen na odpad a rychle zavírali a chvíli nic neřešili. Jednou jsem potřebovala kompost posunout a zaslechla jsem při pohybu šplouchání. Po sedmi měsících jsem poprvé sklidila kolem čtvrt litru žížalího čaje! Potom co odpadly vysoké letní teploty se mušky skoro ztratily, čaj sklízím tak jednou za měsíc a nyní se chystám přidat další patro a oddělit také hotový kompost. Nejspíš kuchyň nebyla pro žížaly dobré místo, chtěly více tmy, chladu a klidu.

Pokud někdo nad pořízením přemýšlí, přeji pevné odhodlání a mnoho dobrých pocitů z odpovědného stylu života. Když by se kompostování opravdu nevedlo, není nic jednoduššího než mít vermikompostér jako elegantní květináč <3.